Reklama
 
Blog | Milan Salaš

Nemám čas!

Volit nemá smysl, protože jeden hlas nic nezmění. Zúčastnit se demonstrace taky nic nezmění, protože ti nahoře si stejně dělají, co chtějí. Podobná slova slyším každý den…

Apatie, rezignovanost a nezájem jsou však jen jedním aspektem z mnoha, proč je současná politická a společenská kultura v krizi. Dalším nejčastějším argumentem, který slýchávám od lidí, když se je snažím přesvědčit, aby se více zajímali o dění kolem nás a dali svůj názor najevo, je, že nemají čas. Zatímco apatii ještě dokážu pochopit, nedostatek času je pro mě asi nejtrapnější výmluva. Slyším ji totiž hlavně od těch, kteří si svůj život dokáží perfektně zorganizovat, podnikají, vydělávají hodně peněz a věnují se množství koníčků. Je to o vlastních prioritách, ne o čase. A tak se ptám: “Opravdu vám stačí k životu chléb a hry?“

Za pasivitou a nezájmem se občas skrývají ještě jiné důvody, které je těžké přiznat, ale jsou čitelné na každém z nás a mám je v sobě i já. Nazývají se stud a strach.

Reklama

Přestože jsem extrovert a někdy i exhibicionista, není mně příjemné být ten první, nebo dokonce jediný, kdo jde s transparentem po městě. Někteří lidé se posmívají, uráží vás a dostanete od nich nálepku rebela, aktivisty. Strach a stud jsou největšími zabijáky demokracie v české společnosti. Na současné atmosféře a náladě se nejvíce podepsali demokraticky zvolení zástupci lidu: Okamura, Zeman a Babiš.

Tito tři pánové už několik let mezi nás zasévají nenávist, strach, nálepkování, předsudky a poštvávají lidi proti sobě svými výroky o chudáčcích, kavárnících, havloidech apod. Používají spolehlivou metodu jak zastrašit introvertní intelektuály a dehonestovat každého, komu na společnosti a prostředí opravdu záleží. Záměrně vydávají kontroverzní prohlášení, aby odpoutali pozornost a rozštěpili společnost. Odpoutávají ale pozornost i od korupce, která je největší od roku 1989.

Nechovám žádnou nenávist ani zášť vůči lidem, kteří tyto mocipány volí, chápu je, a dokonce jim rozumím. Voliči Zemana, Okamury a Babiše chtějí přece to stejné, co my! Abychom se měli lépe, aby nás budoucnost neděsila a aby se veřejné peníze a majetky nerozkrádaly!

Chápu, že pod tlakem mediální kampaně a silných slov této trojici spousta lidí uvěřila, a také chápu, že je nesmírně těžké se této víry vzdát. A jak na tyto voliče reagujeme my, demokraté? Nadáváme jim, nálepkujeme je, posmíváme se jim, říkáme o nich, že jsou lůza, a povýšeně na ně ukazujeme prstem, a tak přispíváme k prohlubování polarizace společnosti.

Každý z nás se řídí jinou morální matricí. Každý z nás má jinou životní zkušenost a každému z nás jinak v hlavě víří emoce. Nejsilnější z emocí je strach. Strach nás buď paralyzuje, žene bezhlavě od nebezpečí, nebo vyvolá útok. Buď hrajeme mrtvého brouka, nebo prcháme, anebo bojujeme. Ani jedna obranná reakce v současnosti není výhodná. Ať už si myslíme o imigrantech, EU, Zemanovi, Okamurovi, Babišovi nebo Romech cokoliv, budeme-li při tom pociťovat strach, není možné reagovat adekvátně.

V hloubi duše všichni cítíme, že se světem není něco v pořádku. V hloubi duše chceme všichni to samé! Chceme žít šťastný a spokojený život bez utrpení. Nechceme, aby nás kdokoliv manipuloval, nechceme, aby nám kdokoliv cokoliv nařizoval, a už vůbec nechceme, aby nás někdo ohrožoval. Bohužel nežijeme v ideálním světě a hodně věcí, které nechceme, se nám ve skutečnosti děje.

Nesmíme však hledat spásu v jednotlivcích! Jednotlivec je vždy člověkem, který má sobecká přání, vlastní strachy, cíle a sny, a pokud mu udělíme příliš silný mandát, bude mít možnost svoje cíle prosadit a nic na tom nezmění jeho prohlášení, že je to pro dobro nás všech. Řešení spočívá pouze a jedině v nastavení pravidel a systému tak, aby nikdo nikoho nediskriminoval, aby existovala rovná příležitost seberealizace pro všechny.

Z minulosti totiž víme, že kohokoliv pravidla nechají mimo hru, bude se bránit, nebude pravidla dodržovat a v krajním případě bude agresivně hájit vlastní práva. Vylepšování pravidel a zákonů je zdlouhavý proces, a snad proto máme všichni pocit, že se v dnešním uspěchaném světě něco zadrhává. Řešením pro všechny není vláda pevné ruky spasitele Zemana, Babiše nebo Okamury. Řešením pro všechny problémy je spolupráce a konsenzus.

Babiš, Zeman a Okamura konsenzus neuznávají. Vidí jen jedno přímočaré řešení a nezajímají je potřeby a názory, které jsou v rozporu s jejich přesvědčením. Stále prosazují autoritativní vedení, které nejdříve omezuje menšiny, ale později na ně doplatí většina, neboť definitivně umlčet menšinu lze jen násilím. Zeman, Babiš a Okamura promyšleně vyostřují rétoriku proti novinářům, vysokoškolákům a odborné veřejnosti s úmyslem, aby si proti sobě poštvali lidi, aby si ověřili, jak moc a na kolik jim lidé věří, a aby zastrašili ty, kteří s nimi nesouhlasí.

V současné situaci je pro nás (pro českou demokracii) nejdůležitější bránit nezávislost institucí a médií, a tak nedovolit autoritativním vůdcům, aby do klíčových pozic dosazovali své lidi. Vzhledem k tomu, že běžné ochranné mechanismy demokracie už byly prolomeny, zůstává poslední možnost jak nezávislost bránit. Demonstrace.

Poslední záchrannou brzdou demokracie je nenásilná demonstrace. Pokud v sobě nenajdeme dost odvahy postavit se za menšiny, pluralitu, demokracii, slušnost a rovnost pro všechny před zákonem, vrátíme se zpět v čase. Chápu, že mnoho z nás vzpomíná na staré dobré časy s příjemným pocitem, ale cestovat zpět do minulosti nelze. Babiš, Zeman ani Okamura nám mládí nevrátí.

„Občane, vyjdi ven, neboj se, nestyď se, stůj zpříma a mluv s lidmi kolem sebe, a především s těmi, kteří svět vidí jinak než ty!“

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Díky, Václave Havle!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama