Reklama
 
Blog | Milan Salaš

Uprchlický tábor ve Veliké Kladuši

Veliká Kladuša je město s přibližně 19 000 obyvateli na severu Bosny. Kousek za městem je uprchlický tábor, ve kterém se nachází několik set možná i tisíce uprchlíků, nevím přesně, nikde se to moc nedá zjistit. O táboru jsem se dozvěděl od jedné dobrovolnice, kterou jsem sledoval na Facebooku. V době, kdy česká vláda řešila jestli přijme nebo nepřijme 50 syrských dětí, vystoupala moje naštvanost na bezpáteřní politiky na maximum a rozhodl jsem se, že se chci na vlastní oči přesvědčit, jak to skutečně v takovém táboře vypadá, kolik je tam dětí a žen a jak tam žijí. Chtěl jsem lépe porozumět tomu, na co má každý druhý čecháček jasný názor, který si vytvořil na základě médií, které sleduje, strachu, kterým se více či méně nechá ovládat a předsudků, které více či méně máme v sobě každý.

Blíží se zima a situace ve Veliké Kladuši se zdá být kritická, protože zde zřejmě nepůsobí žádná organizace a přežití lidí v táboře závisí pouze na dobrovolnické pomoci místních lidí a případně dalších dobrovolníků ze zahraničí. Během října jsem uspořádal sbírku oblečení, bot a spacáků, tedy věcí, které jsou stále akutně potřeba a vyrazil jsem s plnou dodávkou do Bosny. Cesta probíhala až na hranice s Bosnou bez problémů. Na bosensko chorvatské hranici mě však stopli celníci a chtěli 100 euro za proclení zboží. Chvíli jsem se s nimi hádal a nakonec mě za 50 éček pustili, samozřejmě bez dokladu.

Když jsem přijel do tábora a uviděl jsem na vlastní oči podmínky, ve kterých tam lidé žijí, okamžitě mně blesklo hlavou, že přesně tohle je příčina radikalizace. Nemáte co jíst, nemáte kde spát, nemáte oblečení, nemáte identitu, nemáte žádnou budoucnost ani naději a nic nenasvědčuje tomu, že by se situace mohla obracet k lepšímu. Chorvatská hranice je pro uprchlíky uzavřená a tečka. Zpátky taky nemůžete, protože nemáte kam nebo za co.

Reklama

V táboře i v jeho okolí je obrovský nepořádek, někteří lidé tam jsou už několik měsíců. Provádět zde hygienu je prakticky nemožné. Za asistence policie jsem vjel s autem do tábora a v mžiku jsem byl v obležení několika set lidí. Nemohl jsem ani otevřít dveře. Stál jsem před autem a snažil se spolu se dvěma dobrovolnicemi komunikovat s davem lidí z celého světa, prosili jsme je, aby utvořili řadu a že jim pak moc rádi všechno vydáme, ale v tomhle chaosu to zkrátka nejde. Několik lidí pochopilo a hlavně nám asi i rozuměli anglicky a začali nám pomáhat organizovat dav, ale bohužel bída, hlad, zima a všeobecné zoufalství už pokročili na tolik, že jsem nakonec z tábora za asistence policie odjel a věci jsme pak rozdávali mimo tábor, vždy jen malé skupince a pak postupně další a tak dále. Měl jsem možnost mluvit s několika lidmi a vyslechnout jejich příběhy.

V táboře je několik desítek národností, jsou tam lidé z celé Afriky, Asie i Blízkého východu. Z Libye, Pákistánu, Sýrie, Bangladéše, Turecka. Mluví se tam několika jazyky a anglicky umí odhadem jeden z dvaceti. Ti lidé si nerozumí mezi sebou a často vidíte, jak se baví třeba pět lidí, kdy každý umí nějaký jazyk a snaží se si navzájem porozumět. Většina lidí v táboře jsou mladí kluci, kteří jsou i tři roky na cestě. Ženy a děti v táboře jsou také, ale je jich výrazně méně a většinou jsou zalezlí ve stanech. Bojí se vycházet.

Mluvil jsem s člověkem z Aleppa, na kterého spadla bomba, zabila jeho matku, a proto utekl. Přes celou hlavu měl jizvu od střepiny. Mluvil jsem s člověkem z Afrínu, který měl to štěstí, že odsud stačil utéct před bombardováním. Takto jsem si pokecal, nebo jsem vyslechl cca dvacítku lidí. Ano, byli mezi nimi i mladí kluci, kteří opustili svoji zem, protože tam pro ně nebyla práce. Mladí kluci, kteří utekli především z ekonomických důvodů, většinou uměli anglicky, měli telefon, pomáhali mně s tlumočením, byli disciplinovaní a byli pro mě v tu chvíli velkou oporou, protože nám pomohli vytvořit systém na distribuci oblečení a hlavně věděli, kdo co nejnutněji potřebuje. Jsem si jistý, že většina těchto kluků je schopná fungovat v západní společnosti a být pro ni přínosem a je paradoxní, že právě tito kluci s telefonem, kteří vlastně nejlépe vědí, jak naše společnost funguje, jsou nejčastějším terčem a argumentem, abychom nikomu nepomáhali, a přitom právě oni jsou spojovacím článkem mezi námi (zápaďákama) a těmi, kterým sice jde nebo šlo opravdu o život, ale jinak o tom, jak funguje demokratická společnost nebo co je to vzdělání, netuší vůbec nic a my právem nevíme, co s nimi.

Když jsem projížděl městem, všude se volně pohybovali uprchlíci. Místní obchody měly vystavené zboží až na ulici, které nikdo nehlídal, bedýnky s ovocem a podobně. Velké supermarkety si však najímají ochranky, které každého uprchlíka vyhání už z parkoviště. Mezi hloučkem uprchlíků jsem viděl nerušeně procházet dvě malé holky, které právě vyšly ze školy. Nevím, jaká je kriminalita ve Velké Kladuši a nedělám si iluze o tom, že soužití se stovkami migrantů je pohodička, ale bezpečně vím, že jsou mezi nimi slušní pracovití a poctiví lidé, stejně tak jako potížisté. Ostatně, stejně tak jako u nás v České republice.

Bída a zoufalství, kterého jsme tady v ČR ušetření, mimo jiné díky evropské unii a NATO, je v uprchlických táborech doslova hmatatelná. Představte si sami sebe, kdybyste byli třeba tři měsíce na místě, kde není toaleta, teplá sprcha, postel a žádné soukromí. Máte jen igelit nad hlavou, oheň z pneumatik a jste závislí na nepravidelné pomoci, kdy vám někdo donese jídlo nebo vodu. Někteří existují v těchto podmínkách několik let. Nemůžete nikam jít, nemůžete pracovat, nemůžete se vzdělávat a vaši jedinou nadějí je, že se vám podaří nelegálně překročit chorvatskou hranici, dostat se do Německa a zažádat o azyl.

Když jsem se s prázdným autem vracel domů, moc dobře jsem si uvědomoval, že jsem nijak nepřispěl k řešení. Pouze jsem daroval rybu, ale nikoho jsem nemohl naučit ryby chytat. Jsem si moc dobře vědom dvousečnosti dobrovolné pomoci, kdy se uprchlíci mohou spoléhat na to, že jim vždy někdo pomůže a právě s tímto vědomím spousta lidí do Evropy míří. Řešením jednoznačně není vozit do nekonečna do uprchlických táborů jídlo a oblečení. Řešením však ani není deportace těchto lidí zpět do jejich země, většinou by to pro ně znamenalo rozsudek smrti. Mluvil jsem i s lidmi, kteří už v Německu byli, uměli dokonce celkem obstojně německy, ale vyhostili je odsud, protože jsou mladí, schopní, pracovití a tím pádem jim není třeba pomáhat. Jistě, do Německa ani do Evropy se nevejde celý svět, ale jaké je tedy to správné řešení, pokud nechceme všechny uprchlíky nechat umřít?

Nabízím následující řešení: vycházím z aktuální situace, nemá smysl se zabývat tím, kdo za co může, kdo způsobil jaký konflikt atp. Tyhle hádky nikomu nepomůžou. Aktuální situace je, že po celém světě jsou uprchlické tábory, které nás stojí peníze, nervy, čas, jsou potenciálním rizikem eskalace násilí, šíření nemocí, radikalizace psychopatů. Existuje jen jedno správné řešení. K těm lidem je nutné přistoupit jako k dětem. Vyjma nemohoucích nesmí dostávat jídlo ani jiné věci zadarmo. Po čase totiž nemají žádnou motivaci udržovat si nějaké civilizační návyky a je pak velmi těžké je nějak integrovat do společnosti a chtít po nich ze dne na den, aby se chovali jako my, aby rozuměli našim zákonům a nepsaným pravidlům slušného chování. Základní povinností každého uprchlíka musí být udržovat pořádek a čistotu v táboře a dodržovat hygienické návyky. To jsou základní podmínky, abychom jim mohli dál pomáhat. Ti, kdo toto nedokáží nebo nechtějí dělat, musíme přesvědčit a vysvětlit jim, proč je to správné a motivovat je k tomu, v opačném případě musí následovat trest, stejně tak jako to funguje v naší společnosti, stejně tak jako vychováváme děti. Učíme je, co je správné a co špatné a motivujeme je odměnou nebo trestem.

Pokud uprchlík zvládá základní hygienické návyky, musí začít pracovat, v místě kde se právě nachází. Od práce pro komunitu, ve které žije, po práci pro místní lidi, vždy se mohou uklízet odpadky a vždy se najde práce, za kterou si někdo zaslouží oběd a teplou sprchu. Bohužel toto nelze uskutečnit bez politické garance, že je vše legální. Jinými slovy, politici musí umožnit lidem svobodně pracovat a podnikat.

Třetí fází je vzdělání uprchlíků. Musí se naučit řeč, zákony a pravidla fungování ve svobodném světě. Jedině takto lze úspěšně řešit migrační krizi. Jestli jako hlavní překážku tohoto procesu vidíte neschopnost politiků přijmout příslušné zákony a opatření, máte pravdu. Jestli jako hlavní překážku vidíte nedostatek peněz, mýlíte se. Investice do vzdělání a do pracovních sil je jedna z nejlépe návratných investicí. Jestli jako hlavní překážku vidíte strach Evropanů z neznámého, máte pravdu. Předsudky a strach jsou hlavní příčinou, proč se naše bohatá společnost nedokáže rozumně k migraci postavit. Strachy a předsudky jsou v nás vyvolávány, protože je to nejjednodušší způsob, jak nás ovládat a získat tak politické body, moc a peníze. Jestli jako hlavní překážku vidíte nedostatek lidí, dobrovolníků a sociálních pracovníků, máte částečně pravdu. Společenská nálada u nás, ale i v jiných zemích je stále sevřená do kleští, že kdo pomáhá uprchlíkům, stává se spolupachatelem teroristických činů. Je to nesmysl, naopak, je to jediný způsob jak terorismus potírat, tedy nenechat lidi v bídě, když jsme jim mohli pomoct. S tím souvisí nechuť a opět strach veřejně přiznat, že chci uprchlíkům pomáhat, protože malá skupina zakomplexovaných, nevzdělaných a také nejhlučnějších lidí často odrazuje zpravidla introvertní dobrovolníky.

Ještě se vrátím k politické odpovědnosti legalizovat práci uprchlíků. Pokud vláda toto není schopna zařídit, je povinností místních lidí na vlastní odpovědnost práci uprchlíkům poskytnout. Je to velmi jednoduché, stačí uprchlíkovi vysvětlit, že dostane nové boty, pokud uklidí tuhle konkrétní skládku, pokud ne, dostane přednost někdo jiný. Příště může dostat sprchu za štípání dřeva, vykopání příkopu nebo doučování matematiky – mezi uprchlíky je samozřejmě i spousta vzdělaných lidí.

V táboře ve Veliké Kladuši jsou stále potřeba zimní boty a spacáky. Až jich nasbírám plné auto, opět tam pojedu a pokusím se tento princip na místě uplatnit. Vysvětlit ho několika uprchlíkům i místním lidem a pokusit se je propojit.

Nemohu tento text ještě skončit, dokud se nevyjádřím k častému argumentu, proč nepomáhám raději našim dětem, našim důchodcům, našim nemocným, našim bezdomovcům a všem našim potřebným. Pomáhám všem těmto skupinám a zvláště do českých dětí investuji nejvíc mého času a peněz. Jako vedoucí lezeckého oddílu vyvolávám v dětech pozitivní vztah ke sportu, v oddíle jich máme více než sto. Prostřednictvím nadace Dobrý anděl finančně přispívám na nemocné české děti. Kupuji si Nový prostor, kterým podporuji bezdomovce, dále přispívám Člověku v tísni, Lékařům bez hranic a na Vánoce nekupujeme dárky sobě, ale lidem v nouzi po celém světě.

Moje jednání vychází spíše z pragmatismu než ze soucitu. Umím si totiž představit, co by se stalo, kdyby nikdo nikomu nepomáhal, a umím si také představit svět, ve kterém by všichni pomáhali všem. Prosím, zkuste si také představit tyto dva odlišné světy.

Poslední poznámka patří efektivitě pomoci. Často slýchávám, že nechcete darovat peníze, protože se nemalá část z nich použije na chod samotné organizace nebo dokonce na platy zaměstnanců neziskovek. Vždy můžete přispět materiálně a vždy můžete přispět přiložením ruky k dílu, a proto tento postoj chápu a respektuji. Pokud vás však tato problematika zajímá víc, podívejte se na rozhovor s Peterem Singerem. Ne vždy totiž platí, že když se vaše peníze ze 100% použijí například na nákup potravin, že tyto potraviny budou efektivně využity. Nikdo nemůže pracovat zadarmo, všichni musíme jíst a bydlet a proto si myslím, že i část našich peněz patří do kapes humanitárních pracovníků, kteří pomoc řídí a organizují. Distribuce potravin a pomoci obecně je složitý proces a některé organizace mají lepší know-how než jiné.

Moje cesta do Bosny vyšla na cca 10 000,- Kč a zabrala celkem 5 dní času (sběr oblečení + cesta). Rozdali jsme odhadem 100 zimních bund, 30 karimatek, 30 párů bot, 50 zimních kalhot, 200 mikin a svetrů, nějaké spacáky, rukavice a čepice. Několik set lidí dostalo něco od lidí z Česka a já doufám, že jsem alespoň nepatrně pomohl vylepšit obraz o Češích, kteří mají většinou nálepku sobců, kteří jen berou dotace z EU.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama