V knize Původ totalitarismu rozebírá autorka do jaké míry věděli Němci v letech 39 – 45, co se skutečně děje s židy a jaká zvěrstva se páchají.
Nástup totalitních režimů si vysvětlujeme nevědomostí a propagandou, ale podle průzkumu, který si v této době dělala tajná služba SS, tehdy lidé moc dobře věděli, co se děje a i přes masivní propagandu věděli jaká je realita.
Myslím si tedy, že pravda je známa všem a že propaganda a dezinformace jsou jen oponou, za kterou se schovávají ti, kteří těží z východ totalitních praktik.
Myslím si, že odhalování opony dezinformací nevede ke změně názoru na totalitní praktiky ve smyslu, že by si člověk uvědomil pravdu (protože ji ve skutečnosti zná), ale že se začne víc stydět. Dokud však reálná zpětná vazba má na něj menší dopad než výhody, které mu generuje podpora vůdce, stojí dál v klidu za oponou a vykoukne ven, jen když slyší šum z hlediště.
Výhody jsou často jen jednodušší optika vidění světa, sounáležitost se skupinou a pocit, že tím přispívá ke spravedlnosti, kterou nechápe jako rovnou příležitost pro všechny, ale jako provaz, kterým se svazují příliš úspěšní.
Relativizace, whataboutismus a mentální gymnastika jsou pak metody, kterými se brání každý, kdo je za oponou lži odhalen (a jak jsem psal, není to jen ten, kdo lže, ale každý, kdo oponu drží nebo za ní jen stojí, myslíc si, že nedělá nic špatně).
Otázka nezní jak víc informovat tu část veřejnosti, která volí totalitní vůdce, ale jak odkrývat oponu a nezabřednout při tom do never ending diskuzí, ve kterých se relativizuje sama podstata existence frázemi, které absolutně nic neřeší: Pravda je někde uprostřed, nic není černobílé, to či ono je nebo není přirozené, atp.
Měli bychom se tedy ptát sami sebe, přes které principy a pravidla nejede vlak a vždy se hlasitě a veřejně ozvat, pokud jsou porušovány.
Předsudky ve společnosti se moc nemění a setrvávají v nás i přes katastrofální historickou zkušenost a vyplouvají na povrch tím více, čím více jsme od těchto zkušeností časově vzdáleni. Jak řekla jedna historička: Očkování druhé světové války již vyprchalo.
A proto je bezpodmínečně nutné trvat na filozofii, že jsme si všichni rovni, že všichni máme stejná práva a že moc nepatří do rukou jednomu nebo jedněm, ale musí být rovnoměrně rozdělena mezi instituce, které zastupují všechny vrstvy společnosti včetně těch, kteří se sami nemohou bránit vůči útlaku a zneužívání.
Internet, media a veřejná diskuze je jako jeviště a já chci a musím vědět, co se děje za oponou, kdo se za ní skrývá, kdo spouští oponu, kdo osvětluje, kdo maluje kulisy a kdo vytírá podlahu, protože ti všichni se pak podílí na divadle současnosti.
Respekt všem, kteří k hraní své role ve hře ŽIVOT nepotřebují oponu!